Jak na casova pasma
Az poletite do Australie, rozhodne si vyberte let s mezipristanim. Je celkem lhostejno, zda pristanete v Honkongu, v Kuala Lumpur (jako my) ci nekde jinde. Vezte, ze to nese velke vyhody. Cely figl spociva ve zmene casovych pasem. Letite treba z Vidne. V poledne dostanete obed, odpoledne svacinu, vecer veceri a okolo desate nocni jste v Kuala Lumpur. Za hodinu znovu odletate a ejhle, serviruje se snidane. Jedl jsem naposledy v osm a ted bude jedenact, rikam si. Jenze snidane je tady, tak s chuti do ni. Kouzlo casoveho posunu a mezipristani zapusobilo. Cast pasazeru nastoupila az nyni a prece nemohou byt ochuzeni o snidani. No to se mi snad zda, rekl jsem si, kdyz me letuska probudila k obedu. Na hodinkach pul druhe v noci, zaludek jeste plny od snidane a obed prede mnou. Vecereli jsme v uz v Sydney. Na hodinkach jsem mel desatou ranni. To abych nevypadl ze cviku.
Vsechno naopak
Ze se v Australii jezdi vlevo, vite uz kdyz tam jedete. Presto vam da zabrat nez se zacnete pri prechazeni spravne rozhlizet. Problem je, ze je tu obracene uplne vsechno. Dojdete k eskalatoru a on misto nahoru jede dolu. Ten spravny je vedle. Rozjedete se nahoru a a stojite v ceste tem, kteri chteji schody vybehnout, protoze ostatni stoji vlevo. Marne smatrate po vypinaci, je jinde nez cekate, dost mozna se oparite, kohoutky jsou opacne, chcete-li odemknout tak zamykate, i klicem se tu toci obracene. Dokonce i priroda se tu spykla proti zabehnutym poradkum. Slunce ti sviti z druhe strany a odtekajici voda se toci opacne. Po nekolika dnech jsem z toho byl poradne zmateny. Jestli je opravdu uplne vsechno obracene, jak je to v pripade Australanu a Australanek? To by potom, zacit si neco s Australankou, mohlo znamenat znacne riziko. Po prvni navsteve plaze se vsak me obavy rozplynuly. Alespon neco je tu normalni.
Koureni
Kuraci to v Sydney nemaji jednoduche. Prochazite se po City (to je ta ctvrt plna mrakodrapu a nejvetsi z business center) a u kazde budovy stoji jeden nebo dva lide a kouri. V kancelarich se to zkratka nesmi, a i kdyby bylo psi pocasi, musi na ulici. Zamestnanec kourici pred firmou sice neni nejlepsi vizitkou, ale vzhledem k tomu, ze v kazde budove je az nekolik desitek firem, tak se to nejak ztraci. Predstavte si, kdyby tohle platilo v Cechach. Uz vidim, jak se generalni reditel skrabe ze sveho pelisku v nejvyssim patre hezky pred dum. „Dobry den, pane rediteli,“ rikal by vratny ten den uz po dvacate, az by cesky sef naplnil svou denni normu nikotinu. Jeste, ze australsti kuraci nejsou tak naruzivi.
Televize
Jestli bych si z Australie neco nevzal, pak by to jiste byla mistni televize. Ne ze bych mel obzvlast v oblibe tu nasi, ale ta australska je doslova priserna. Prestoze v Sydney maji pet verejnych kanalu, sledovat se proste nedaji. Nemam tim na mysli jejich program, ten je pohrichu podbny nasi TV Nova po ranu „snidane s australskou TV“, odpoledne bezi „australske Esmeraldy a Dallasy“ a k veceru prihlouple „australske kolotoce, novoty“ a buhvico jeste. Zasadnim problemem jsou ale reklamy. Obcas to vypada, jakoby hlavnim poradem dne byly prave reklamy a vse ostatni je jen vsuvkou mezi nimi. Bezi petkrat az sestkrat do hodiny a reklamni blok ma nejmene pet minut. Jestlize davaji film, kazdych pet az deset minut je prerusen smrsti reklam, a co je jeste horsi, stale stejnych. Ve vedlejsim pokoji naseho bytu maji televizi, takze ji obcas zaslechnu ci zahlednu. „No to snad neni pravda, ja slysim milionare,“ rikal jsem si nedavno, kdyz jsem zaslechl znamou znelku. A opravdu, stejna pravidla, stejna hudba, stejne prostredi, jen moderator jiny. Hezky to s nami televize kouleji. Vzaly si priklad z proflaknuteho hesla „Proletari vsech zemi spojte se“ a pekne se proti nam propojily. Takze, nechcete-li jet do Autralie (a zda se, ze kamkoliv jinam take) jen proto, ze prijdete o sve oblibene porady, klidne jedte. Pokud snesete ty strasne reklamy.
Melbourne Cup
Stojim v atriu velkeho obchodniho domu a spolecne s nekolika stovkami dalsich sleduji velkou obrazovku uprostred. Par chvil do startu nejslavnejsiho dostihu tohoto kontinentu Melbourne Cupu. „Pojd, to musis videt,“ rekli mi kolegove v praci. „Tohle je nase nabozenstvi. Mimochodem, tamhle je seznam koni, kazdy stoji dva dolary, musis vsadit alespon na jednoho.“ Byl jsem v praci druhy den, tak jsem se neodvazil odporovat, vyplatil dva dolary a sel s ostatnimi pozorovat konicky. A uz se vybiha. Dav na chvilku ztichne, ale opravdu jen na chvilku, protoze poradi na spici se rychle meni a lide povykuji podle toho, jak si na tom stoji jejich favorit. Vsadil si opravu kazdy, at uz naostro, nebo jen v ramci firmy, jako ja. Rozhledl jsem se po obchodech kolem. Vsechny jsou otevrene, ale v zadnem nenajdete prodavace. Dokonce i zlatnictvi jsou prazdna, ale kdoby tam neco bral, je prece Melbourne Cup. Letos moc nevyslo pocasi, a tak damy v blizkosti kolbiste schovavaji klobouky vsech rozmeru, barev i materialu pod destniky. Hukot v davu zesiluje. Blizi se cilova rovinka a uz je rozhodnuto. Nekteri rozmrzele odhazuji sve tikety, jini radostne pokrikuji a hrnou se do kavarny v komplexu obchodu zapit viteztvi. Listek s mym konem mi jeste lezi vedle pocitace v praci. Absolutne nemuzu pochopit, jak kun s tak krasnym jmenem a zokej s tak peknym dresem mohli dopadnout tak spatne.
Bezpeci
Sydney je pry jedno z nejbezpecnejsich velkomest sveta. Kriminalita je tu vyrazne nizsi nez napr. v New Yorku, Londyne ci Praze a mistni urady to take vsude davaji jaksepatri najevo. Tak treba mistni rychlodraha (neco jako nase metro, ale asi desetkrat vetsi). Na kazdem nastupisti je vyznaceno, kde je pasmo kamer a tudiz take kde je zahodno se pohybovat ve vecernich hodinach. Kazdym vlakem vecer prochazeji tam a zpatky dva uniformovani strazci poradku, pricemz cedulky vas neopomenou upozornit, ze se ve vagonech nachazeji jeste straznici v civilu. A kdyby jenom to, kazda souprava ma dva specielne oznacene vozy, kde po osme vecerni je straznik pritomny celou dobu. Straznici jsou proste vsude. Na trzistich, v rusnych ulicich i v odlehlych koutech mesta. Je jedenact vecer a jdu se svou pritelkyni z plaze Bondi, kde jsme byli s dalsimi lidmi v mexicke restauraci na veceri, na plaz Bronte, pobliz ktere bydlime. Mohli jsme sice jit mestem, ale cesta by trvala dobrou hodinu, zatimco po plazi polovic. Po peti minutach chuze nas najednou osviti kuzel svetla, vzapeti odskoci a osvetli nam cestu. „Dobry vecer,“ rekne nam straznik, ktery sedi na lavicce a prisvecuje nasim krokum. Behem cesty jsme takto potkali jeste dva dalsi. Proboha, kolik tohle vsechno musi stat, rikam si. Oni maji ostrahu i na ceste, kde behem noci jestli projde sotva deset lidi. Ale coz, penize nepenize. Rozhodne se citim bezpecne.
Doufam, ze bude Petr ve svych kratkych clancich pokracovat. Pokud se chcete podivat na jeho stranku osobne nastivte kopriva.webpark.cz